Tohle se v pohádkách nestáva - 6.část

2. dubna 2008 v 20:44 | Týnka |  Moje povídky
Někdo vešel ke mně do pokoje. Otočím se tím směrem. Vidím Ifu. Ifa.. Sakra co ta tady chce. "Ahoj, Kamča říkala, že si prej nemocná a tak jsem ti donesla nějaký sešity víš.. " "Nejsem nemocná odvětím." Nechápavě na mě zírá.. vysvětlovat jí to,ale nehodlám. Chvíli se snaží společensky konverzovat. Pak se jí omluvím, že jsem unavená a ona odejde.. pro změnu přijde máma: "Helet nezdá se ti nos tý holky povědomej?" zeptá se mě. "Nevím.. je to normální nos.. " odvětím.. vážně nemám chut jí vysvětlovat, proč má Ifa nos jak Penelopa Cruz.. "Tak co, rozmyslela jsi si to dobře? Vážně to chceš udělat?" zeptá se mě, tentokrát už z jiného soudku témat. Přikývnu a do očí se mi nahrnou slzy…
Bílé stěny pokoje, bílé povlečení.. Bílé rámy postelí i záclony. Všechno tak bezchybně bílé. Čisté.. Ležím a cítím se,jako by něco ve mně umřelo…. Vlastně taky že jo. Jsem zastáncem potratů. Příde mi to tak správné. Člověk si o svém životě má rozhodovat sám. A já se rozhodla. Kéž by existoval někdo, kdo by mi řekl, jestli správně.. Někdo zaklepe na dveře. Vejde Kamila, v ruce drží velkého plyšového medvěda. "jak víš, že jsem tedy?" koukám na ní nevěřícně.. "Ifa mektala něco o tom, že prej nemocná nejsi a mě to nedalo, šla jsem k vám a tvoje mami mi řekla,kde tě najdu. Tohle ti posílá." A ukáže na plyšového medvěda, který mi sedí v nohách postele. Nevím, co bych jí měla říct, ale očividně nic slyšet nepotřebuje. "S Lukášem jsem to zkončila." Vysvětluje.. "Vím, že teď už je to jedno a věř mi, že jsem to nechtěla, zkrátka nějak se to přihodilo.. stejně jako se to nějak přihodilo tobě a Kubovi." Poslouchám jí, ale mám chuť jí říct, že už je mi všechno jedno. Že teď je Lukáš to poslední, co mě zajímá.
"Vím, že je to osbní, ale koho to bylo?" ptá se.. "Nevím" zalžu.. "Nezajímá mě to. Nemám ani jednoho a ted už ani to dítě, tak nemusím vědět čí že to bylo.. " zřejmě takovouhle odpověď Kamila nečekala.. Kouká na mě. Po bílém pokoji. Podívá se na přikrývku do míst, kde mám břicho.. pak oči zvedne. "Tak já tě nějak omluvím u holek.. třeba že máš tu chřipku. Ještě si napíšem ano? Zatím se měj hezky."
Doma hodím tašku s věcmi do rohu, vezmu méďu, položím ho na postel a lehnu si vedle něj. Pořád mám ten divný pocit, pocit, kterého se asi ještě dlouho nezbavím. Co bych mu asi tak měla říct? -Ahoj hele tak jsme čekali dítě, ale bud v klidu už není.- to raději neřeknu nic.
Zvonek.. zase někdo zvoní.. nepřestává to.. proč nikdo neotevře? Zvednu se, kouknu letmo na hodiny.. půl druhý.. to jsem spala dlouho.. Konečně vemu za kliku..Sakra kytka.. koukám se do velké kytice. Růže.. a za nimi Lukáš. "Ahoj, prý jsi nemocná.. no vážně vypadáš hrozně." "tak to díky" odvětím.. Podá mi kytici a vejde do předsíně, je trochu nejistý, ale naprosto přesně ví, co má v plánu. Zuje si boty a jde za mnou do obýváku. Posadí se na měkké křeslo a pozoruje, jak dávám květiny do vázy. "s Kamilou to skončilo.. Nic to pro mě neznamenalo.. Miluju jen tebe!" "Jen mě? Vážně? Tak proč jsi s ní spal?" odvětím.. Koukána mě.. zřejmě neví, co by na tohle bylo nejlepší odpovědět. "A máš ještě horečku?" "Neměla jsem chřipku" odvětím. Nechápavě na mě zírá. Jako vlastně většina lidí v poslední době… "To neřeš, já jsem unavená, měla bych si jít zase lehnout. Děkuju za květiny a napíšu ti.." "Ne tak rychle mě neodbudeš, co ti je?" doráží Lukáš. "Ted už nic" poznamenám.. a zabouchnu dveře od bytu..
Škola, vždycky jsem sem chodila ráda, ale teď, vím že se musím vrátit do starých kolejí, ale není to zdaleka snadné. Koukám z okna, jak listí padá ze stromů a jak se pomalu blíží zima. Příroda si odpočine a já snad také. "Tak v sobotu razíme!" řekne mi Ifa a Kamila přikývne hlavou. "Co? A kam?" "No kam mi tak razíme o sobotách usmějou se holky.. Ani za mák se mi nechce, ale jak jsem si slíbila, vrátím se do starých kolejí.
"Tak co si dáš k putí?" usměje se na mě Kamila. Dneska pijem na počest Ifky nosu. Začnem se všechny tři smát. Usednem ke stolku. Dnes je snad první noc co se vážně chci bavit. Co mám chuť na vše zapomenou. Vykašlat se na minulost. Jenže minulost vás stejně vždycky dožene. "Ahoj.." obrátím hlavu za hlasem.. a ponořím se do těch nádherných očí..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivka Ivka | 2. dubna 2008 v 20:53 | Reagovat

Pecka, vážně!!! A děkuju za to, že jsi mi připsala pěkný nos!!(Ale lidi, nemyslete si, já bych na plastiku nosu nešla!!:-P)

2 Sargoi Gabriel Deristac Sargoi Gabriel Deristac | E-mail | Web | 2. dubna 2008 v 21:27 | Reagovat

Zato ze mě je docela darebák :D:D:D:D

3 Týnka Týnka | 2. dubna 2008 v 21:41 | Reagovat

Sakra hele to vůbec není o vás. Podobnost se skutečností je pouze náhodná..:-D

4 Laura Laura | 2. dubna 2008 v 22:05 | Reagovat

další? nestíham!

5 Laura Laura | 2. dubna 2008 v 22:14 | Reagovat

hej, a kde bude postava náhodně podobná mě?

6 Týnka Týnka | 2. dubna 2008 v 22:15 | Reagovat

Nikde.. povídka je u konce a žádná postava se žádné postavě ani náhodně nepodobá to v tom jen vidíte vy..

7 Laura Laura | 2. dubna 2008 v 22:19 | Reagovat

Tak val další!:D... už nemam co číst, dohnala sem tě...:-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama